Naše první minikáry neměli ani volant. Byly to jen dvě, tři k sobě zbitý prkna vzadu přibitá jedna náprava z kočárku a vepředu na otočně přidělaném prkně druhá- tou se nohama řídilo a podrážkami o gumu koleček i brzdilo. Postupně ty káry byl všelijak "vylepšovaný" od různých způsobů řízení a ruční brzdy na zadní kolo až po regulérní minikáru s jakýma se tenkrát jezdili oficiální závody. I jezdit bylo kde. Buď od sokolovny k výboru, nebo od dolního hřbitova ve Václavicích. Tam to dolů do vesnice je necelý kilák a převýšení nějakých 40m s největším krpálem hned na rozjezdu. Kupodivu nikoho z nás ani nenapadlo ty verky vystrkat až nahoru na Branku, odkud by to bylo dolů jeden a půl kiláku a z pořádnýho kopce - celkové převýšení nějakých 100m, ale kde by se při průjezdu mezi baráky Václavic někdo z nás jistojistě zrakvil, nebo někoho jiného srazil.
To že jsme se v létě "plavili" na různých a někdy i plovoucích předmětech po přehradě i přes ni a v zimě bruslili sotva nás led unesl i když se pod námi vlnil a nikdo se neutopil patří taky do kategorie "anděl strážný se nadřel".
